Ruka ruku neumyje  (One Good Turn Doesn't Deserve Another)
R: Jindřich Ferenc V: Dokumentární film, 1958 VV: Zdeněk Novák N: Jindřich Ferenc S: Jindřich Ferenc K: Jaroslav Šulc St: Jaromír Janáček Zv: Miroslav Letenský kom: Otakar Brousek H: Vladimír Hrubý (výtvarník nástěnky), František Vicena (zubař Ruda), Eman Fiala (pacient Honza Žlábek), Felix le Breux (vedoucí úředník Jarda Kubeš), Lubomír Lipský (redaktor nástěnky Málek), Věra Kalendová (členka redakce nástěnky), Jaroslav Štercl (Tonda Brtoul), Václav Trégl (muž s Tondou) Fo: 35 mm Ve: česká D: Ústřední půjčovna filmů © Národní filmový archiv 
 
   Mladý výtvarník dostane za úkol upozornit na nástěnce na nešvary v podniku. Rozhodne se proto zobrazit kritizované situace karikaturou. Úředník Jarda Kubeš v pracovní době vyplňuje tikety sportky a rovná si svoji sbírku nálepek. Zubař Ruda si čte v ordinaci časopis a nechá pacienty trpět v čekárně. Ošetří pouze svého kamaráda Honzu Žlábka. Dělník Tonda Brtoul si rád popovídá. Konec pracovní doby dodržuje však přesně, i kdyby měl na zem upustit, co má zrovna v ruce. Uklízečka Nováková za sebou zanechá tu a tam smetí. Redaktoři nástěnky jsou v rozpacích, nejsou si jisti, zda mohou být jejich kolegové a přátelé takto kritizováni. Komentátor je však ironicky upozorní na účel nástěnky. Karikatury proto na nástěnce zůstanou.
   A young artist is given the task of using the notice board to warn about abuse inside the company. He decides to depict the criticized situations in caricature. Office-clerk Jarda Kubeš is filling up lottery tickets and arranging his label collection during his working hours. Dentist Ruda reads a magazine in his consulting room, leaving his suffering patients waiting. The only one he treats is his friend Honza Žlábek. Worker Tonda Brtoul likes to talk. However, he strictly respects the end of working hours, even if this means that he has to drop whatever he is holding in his hands at that moment. Cleaner Nováková leaves rubbish behind her here and there. Notice board editors are hesitating to accept the work; they are not sure if their friends and colleagues can be criticized in such ways. The speaker, however, ironically reminds them what the purpose of the notice board is and the caricatures remain put.